Někdo by si mohl myslet, že pohanství je minulostí. Opak je ale pravdou a v posledních letech je to znatelnější než v minulém století. Pohanství jako pojem se nevztahuje jen na jeden konkrétní panteon, ale je aplikovatelné na mnohé z nich. Já osobně mohu mluvit za svou pohanskou praxi – ta zahrnuje uctívání starých germánských bohů, známých spíše pod jejich severskými jmény. O některých z nich jste už pravděpodobně slyšeli, například jsou to Wotan/Odin, Friga, Thunor/Thor, Sif, Freyr, Freya, Loki a další.
Je důležité si uvědomit, že většina pohanských tradic existovala v orální společnosti, což znamená, že existovaly ve formě vyprávění, rituálních praktik a předmětů zobrazujících mýty nebo rituálních předmětů. Nebylo možné o nich číst jako u náboženství s kanonickou knihou, protože nikdy nebyly do takové míry systematizovány. Víra to však byla a stále je živá, tedy taková, která se neustále mění a vyvíjí. Měnila se místo od místa, období od období.
Písemné dobové záznamy, které se dochovaly, nepocházejí od samotných věřících, ale napsali je vždy cizinci (Tacitus, Jordanes, Ahmad ibn Fadlán …). Zobrazují tedy jejich chápání činností, které viděli nebo o nich slyšeli, ale vztahují se vždy ke konkrétním místům a lokacím a nepopisují něco univerzálně platného všude.
Zároveň je nutné brát v potaz, že pohanství nemá žádná dogmata ani doktríny. Naši předkové praktikovali svou víru způsobem, který jim vyhovoval, a my dnes děláme totéž. Můžeme si půjčovat myšlenky a praktiky z jiných náboženství, stejně jako to dělali naši předkové. Přebírali a přizpůsobovali si praktiky od jiných, pokud jim vyhovovaly, a opouštěli ty, které jim nevyhovovaly – a my dnes děláme totéž. Dnes už ale neprovozujeme ani neschvalujeme lidské oběti a podobné praktiky, které jsou v současné společnosti považovány za nemorální nebo za hranicí zákona.
I když vám někteří lidé mohou tvrdit opak, **neexistuje jediný „správný“ způsob, jak praktikovat pohanství**, a nejsem si jist, zda existuje nějaký „špatný“ způsob. Důležitá je podstata naší víry a to, jakým způsobem ji žijeme a vyjadřujeme, což je u každého z nás individuální.
Jak tedy můžeme takovou tradici obnovit, když ji v posledních tisíci letech prakticky nikdo nepraktikoval? Nebo snad praktikoval? Podívejte se na všechen folklór – kde se vzal? I kdyby jen 10 % (a já jsem přesvědčen, že výrazně víc) folkloru mělo předkřesťanský původ, stále se praktikuje. Dokonce ho bude znát i vaše katolická babička. Jeden příklad za všechny – házení mince do kašny/studny/jezera je jen obětí místním duchům.
Hlavní kmen stromu byl spálen, ale kořeny zůstaly ukryty v půdě. Musíme je hledat, znovu objevit a pečovat o ně, aby vyrostl nový zdravý kmen a pohanství se vrátilo na výsluní.
V minulosti tomu nebylo jinak – všechno mohlo začít jediným okamžikem inspirace, jedním činem – něčím co zafungovalo, a tak vznikla tradice. Stejně jako naši předci i my sbíráme praktiky komunity kolem nás. Sbíráme střípky informací od přátel, z knih a internetu, kde se dá, a každý z nás si sestavuje svůj jedinečný soubor praktik, které mu vyhovují, a často si je upravuje za pochodu, jak to cítí. Rosteme stejně jako naše přesvědčení. Věci, které se nevyvíjejí, umírají. Naši bohové jsou živí; mění se s časem, stejně jako způsoby, jakými své bohy ctíme. Pohanství není koníček. Je to způsob života.
Někteří lidé se sice mohou snažit vzkřísit starodávné praktiky přesně tak, jak se prováděly před tisíci lety – to je ale těžko proveditelné, i proto, že nám chybí mnohé z informací naším předkům běžně dostupných. Místo toho tyto praktiky měníme a přizpůsobujeme tak, aby vyhovovaly naší moderní společnosti. Stejně jako jsme se přestěhovali z dlouhých domů a už nežijeme ve stejných místnostech s naším dobytkem. Žijeme ve světě, kde je Wi-Fi považována za jednu z primárních potřeb. Pokud vidím důvod pro detailní rekonstrukci starých forem naší víry, není to pro praktikující; to je pro akademiky nebo jedince věnující se historickým rekonstrukcím.
Může se zdát paradoxní říkat, jak je možné praktikovat pohanství a zároveň že vám nikdo nemůže vnucovat svůj pohled na věc, ale neprotiřečí si to. Sám jsem byl vychován jako křesťan, ale našel se v pohanství – hledal jsem zdroj informací na který by se dalo spolehnout, něco jako Bibli. Trvalo mi roky, než jsem pochopil, že ani Eddy nejsou rovnocenné Bibli. Jádro těchto textů je považováno za zásadní, ale jak moc jsou důvěryhodné? Byly napsány v dobách, kdy byla pohanská praxe potlačována. Od autorů lze očekávat osobní i politickou agendu.
Nakonec je nejdůležitější naše osobní víra, kterou si stavíme kolem svých vlastních zážitků – jedinečné cesty každého z nás. I když některé historické postupy můžeme začlenit do své praxe, jejich slepé následování nikdy nebylo cílem. Důležité je najít to, co funguje pro nás a naši komunitu, a žít svoji víru smysluplným a naplňujícím způsobem.
Tuto otázku v současné chvíli řeší nejeden úředník v Polsku. Proč tomu tak je? Registrovaná pohanská organizace se příhlásila o stejná právaj jako má cirkev křesťanská.
O co jde? Navzdory protestům vědců a ekologů na konci roku 2002 polská vláda upravila hranice Svatokřížského národního parku a vyčlenila tak část, na kterých se nacházení část zaniklého kláštera a pozůstatky předkřesťanského kultovního místa. O tyto pozemky požádali v rámci výběrového řízení Misionáři Oblátů Panny Marie Neposkvrněné – s tím, že by chtěli z původní ceny pozemků slevu 99%. To, proč naše otázka zatěžuje polské úředníky, je fakt, že třináctého ledna tohoto roku požádal o stejné pozemky a stejnou slevu Rodzimy Kościół Polski – tedy rodnověrci, se kterými jsme před časem zveřejnili rozhovor.
Obláti zmiňují, že tyto pozemky patřili až do roku 1819 církvi. Tehdy byly důsledkem buly Ex imposita nobis papeže Pia VII pozemky a budovy prodány Polskému království za účelem financování jiných církevních záměrů. Pohané se však dovolávájí historické spravedlnosti a požadují odškodnění za původní předkřesťanská kultovní místa zničená a převzatá v procesu christianizace.
Jak to dopadne? Jsou si před zákonem opravdu všechny náboženství rovna? Sledujte vývoj situace s námi!
Aktuální virtuální protest na Facebooku . Delší článek v polštině na: Wyborcza.pl.
Pohanství je pro nás vírou, magickou stezkou i osobní životní filozofií.
Uctíváme bohy, předky, duchy a jiné bytosti, které jsou spojené s naší vírou.
Čerpáme z původních evropských náboženství a tradic. Naše víra zároveň reflektuje naši současnou dobu, společnost a hodnoty.
Aktivně slavíme náboženské svátky spojené s naší vírou.
Navazujeme na přirozené cykly přírody a spiritualitu s ní spojenou.
Obřady konáme jak jednotlivci individuálně, tak ve skupinách.
Součástí našich obřadů bývá předkládání darů uctívaným bytostem a snaha o jejich zpřítomnění.
Uznáváme existenci více božstev, duchů a ostatních bytostí. Bohové, duchové a ostatní bytosti pro nás nejsou jen prostými symboly, aspekty lidské povahy či prázdnými vágními pojmy, nýbrž bytostmi obdařenými vlastní vůlí.
Věříme v zásvětní život a v to, že smrt je jen přechodem do jiných světů či k jiným formám pokračování života.
Věříme, že každý má právo a svobodu činit cokoli podle své vůle a v souladu s platnou legislativou České republiky a že zároveň také každý nese za své činy plnou zodpovědnost.
Věříme, že naše víra je rovnocenná k vírám ostatním, ať už oficiálně státem uznaným či nikoli, a že máme právo na její plnohodnotné životní praktikování.
Organizace Romuva, o které bude dnešní článek, působí zejména v Litvě a navazuje na živou tradici pobaltských pohanských náboženství. Oficiálně se k ní hlásí 5100 stoupenců (sčítání lidu 2011), ale lze předpokládat, že počet následovníků je daleko vyšší.
Romuva uvádí svou nepřetržitou činnost od doby nedatované až do roku 1387, ve kterém na území Litvy proběhla násilná christianizace. To z Romuvy činí nejdéle oficiálně a zmapovaně působící evropskou pohanskou tradici vůbec. Během středověku a novověku Romuva existovala v utajení a na povrch se dostala postupně opět s nástupem doby evropských národních obrození. Ve 20. století pak již živě probíhalo obrozené hnutí litevského pohanství, které však bylo v roce 1940 pozastaveno nástupem II.světové války. Po válce byli stoupenci Romuvy bohužel pronásledováni v Litvě připojené k Sovětském svazu, svou živou víru si však udrželi i přes deportace do pracovních táborů a popravy. V 60. letech (1967) stoupenci obnovili tradici pod vedením Jonase Trinkunase, který se o oživení nejvíce zasadil a začali pořádat veřejné rituály, a to i přes nátlak KGB. Naplno pak mohli začít s budováním komunity do její současné podoby po vyhlášení nezávislosti Litvy, které proběhlo v roce 1990.
Od roku 1992 funguje Romuva jako komunita starověkých pobaltských náboženství, jejich právní status je pak jako ekvivalent zájmového spolku. Ani po třiceti letech působení nebyli registrováni jako oficiální církevní organizace Litvy dle jejich Zákona o církvích (o registraci žádali 2018). A to navzdory faktu, že Evropský soud pro lidská práva určil v červnu 2021, že litevský parlament poškodil jejich právo na udělení registrace. Situace se však doposud nezměnila.
Svojí věroukou navazují na tradice a folklór Litvy. Jejich největší výhodou je, že mohou čerpat z nepřerušené linie a písemných zdrojů, které se zachovaly díky pozdější litevské christianizaci. Jejich kněží a kněžky jsou nazýváni krivis a krivé a pečují o své stoupence jak při náboženských svátcích kola roku, tak v událostech rodinných a praktických. Konají ochranné a žehnací rituály dětem, svatby, pohřby.
Přinášíme vám rozhovor se současnou velekněžkou litevské organizace Romuva Inijou Trinkuniene, psycholožkou, etnoložkou a folkloristkou, která vede Romuvu od roku 2015, tj. od smrti svého předchůdce a manžela v jedné osobě. Zároveň vede skupinu lidové a náboženské hudby Kulgrinda založenou v roce 1989. Skupina je často součástí ceremonie svátků.
znak Romuvy
Kachna: Děkuji, že sis na mě udělala čas. Přemýšlím o českém pohanství a řekla bych, že Romuva je pro nás v lecčems výjimečná. My máme germánské pohanství, slovanské, keltské, ale Romuva je, řekla bych, lehce exotická. Mohla bys mi krátce přiblížit základní pilíře víry v Romuvě?
Inija: Ano, máme několik pilířů víry. Jeden je, že svět je živý. Život neseme v sobě, v přírodě, ve stromech a dalších věcech, které nás obklopují. A toto je třeba respektovat. Takže první pilíř je být respektující vůči životu.
Dalším pilířem je, že svět je harmonický. Tato harmonie je základním řádem, ale není trvalá a je potřeba stále pracovat na její obnově. Je to povinností každého, se snažit dosáhnout harmonie a řádu a udržet je. Máme pro tento stav speciální slovo Darna.
Další, co je velmi důležité a je třeba to zmínit, je respekt k našim předkům, jsme jim oddáni. Přinesli naši existenci, řeč, zemi, a tak je máme stále na paměti ve víře jednotlivců, v rituálech.
Těchto několik věcí jsou pilíře víry, kultury a rituální praxe v Romuvě.
Kachna: Když jsem se připravovala na náš rozhovor a četla jsem si o Romuvě, došlo mi, že jsou tady jak propojující principy, které jsou i v západním pohanství – třeba kultu předků, ale i odlišnosti – třeba prvek harmonie Darna, který může působit v důsledku až skoro monoteisticky. Tak mě napadá otázka, jestli třeba tyto prvky byly dříve, v předkřesťanské době, přirozenou součástí všech pohanských náboženství a my jsme na ně už pouze zapomněli, nebo je to specifikum pouze pro Romuvu?
Inija: Nejsem si jistá, jestli správně chápu Tvoji otázku. Co chci říct je, že máme opravdu obrovské, bohaté dochované dědictví. Ale na otázku, jestli princip Darna byl v době před christianizací, ano. Určitě to bylo součástí v předkřesťanských dobách. Lidé na vesnici si tuto víru udrželi od pradávna až do 21. století.
Kachna: Tak to je úžasné. Co vím, Litva je ale silně křesťanský stát, že?
Inija: Ano, ale je to v zásadě deklaratorní vyjádření. Většina lidí jde do kostela 3x za život. Ke křtu, kvůli oddavkám a potřetí k pohřbu. Takže takové je jejich křesťanství. Je patrné, že křesťanství tady v zásadě vedlo k ateismu.
V předkřesťanských dobách měli lidé posvátné řeky, potůčky, háje, lesy, to byla víra našich předků. Pak přišlo křesťanství, tato posvátnost byla zapovídána v kostelech a z lidí se v zásadě stali ateisté bez potřeby živé víry.
Kachna: Řekla jsi, že křesťanství je pro Litevce v zásadě maska, protože jsou přesvědčení, že se od nich prostě očekává, že budou křesťané. Ale pořád to vypadá, že křesťanská církev má velký vliv na každodenní život a politickou situaci v Litvě.
Inija: Ano, křesťanství má vliv na politiku, ale nemyslím si, že má vliv na každodenní život. Asi nejpatrnější to bylo, když jsme se my, Romuva, chtěli registrovat jako státem uznaná církev.
Kachna: Ano, chtěla jsem o tomto tématu později mluvit, ale když jsi to sama otevřela… Váš příklad je pro nás opravdu nesmírně zajímavý. V České republice naštěstí není vliv křesťanství tak silný, takže neočekáváme tak silné obstrukce při naší registraci. Ale mohla bys krátce nebo i podrobněji, to nechám na Tobě, popsat, jak probíhala vaše cesta k registraci?
Inija: V roce 1990 Litva získala nezávislost. V roce 1992 jsme registrovali naší komunitu jako náboženskou organizaci. Navzdory „válce náboženství“, která u nás stále je, máme třicet let právní status. Ale jsme aktivní samozřejmě mnohem déle, byli jsme i v dobách, kdy nebylo možné udělat jakoukoliv oficiální registraci. Protože komunismus velmi viditelně potíral všechna náboženství.
Po pádu režimu a vzniku samostatné Litvy byl vytvořen Zákon o církvích (1995), který náboženské organizace rozdělil do tří kategorií. Nejvyšší kategorie jsou křesťanské církve a abrahámovská náboženství (Islám, židovství…). Tato kategorie se nazývá „Tradiční státem uznané náboženské komunity“.
Další kategorie jsou „Netradiční státem uznané náboženské komunity“. Zde jsou netradiční křesťanské a neabrahámské církve. (Třeba Svědkové Jehovovi).
Třetí jsou „Netradiční a státem neuznané náboženské komunity“. Sem patří Romuva, nejsme církev.
S ohledem na tento zákon jsme mohli žádat o přesun Romuvy na druhou kategorii, a o to jsme také usilovali. Právě tehdy byl však ze strany křesťanské církve proti nám veden velký tlak na parlament, takže jsme stále v té třetí.
Kachna: Aha, my jsme se domnívali, že po rozhodnutí Evropského Soudu pro lidská práva ve Štrasburku jste byli zařazeni do žádané druhé kategorie?
Inija: Ne. Soud ve Štrasburku rozhodl, že výnos parlamentu směrem k nám nebyl veden správně z pozice legislativy a byl ovlivněn osobními postoji poslanců. Toto rozhodnutí soudu však nemá vliv na průběh naší registrace v Litvě. Rozhodně to automaticky neznamená, že dostaneme druhý stupeň.
Kachna: Takže to znamená, že budete znovu žádat?
Inija: Teď je situace taková, že se Zákon o církvích v Litvě mění a my uvidíme, co bude následovat.
Kachna: A poté? Co se změní, až budete v druhé kategorii? Budete z toho mít nějaké výhody, nebo třeba i peníze od státu?
Inija: Finance od státu nedostaneme. Budeme ale moci oficiálně platně oddávat. Takže naši členové se budou moct vzít v souladu se svojí tradicí. Také budeme moct být ve školách nebo vystupovat oficiálně v médiích, což teď nejde.
Kachna: Takže to je podobné jako u nás. Když porovnám vaší a naší situaci, v ČR je silné pohanské hnutí, ale je rozděleno do menších skupin, které spolu úplně dobře nespolupracují. Takže když se snažíme domluvit na oficiální pohanské církvi, v zásadě to vypadá, že to naši pohané ani nechtějí. Jak je to u vás v komunitě, jste více semknutí?
Inija: Ano, máme přibližně 24 – 25 skupin, které se organizují v rámci Romuvy po celé Litvě. A jsou tady i další pohanské skupiny, zejména v na západě Litvy. Ale Romuva je nejsilněji zastoupena. Máme kněze, organizujeme velké rituály.
Kachna: Máte chrám?
Inija: Máme malý chrám v jedné vesnici.
Kachna: Takže Romuva má svůj chrám, o tom se nám ani nezdá…
Inija: Ano, máme soukromý chrám na našem soukromém pozemku.
Kachna: Četla jsem, že hnutí Romuva následují i lidé v Kanadě, USA nebo Skandinávii. Máte s nimi vybudované vztahy?
Inija: Ano, máme. Ale kvůli covidu jsme nejvíce v kontaktu online, ne osobně.
Kachna: A vidíte, že se Romuva šíří a roste?
Inija: Ano, lidé se připojují. Ukazuje se, že více a více lidí si vybírá živá prastará náboženství.
Kachna: Když se bavíme o zvětšování pohanské komunity, narážíme na problém s mladými lidmi, kteří když se připojují k náboženským skupinám, tak je celkem složité je organizovat a aktivně začlenit. Jak to vnímáš, vy tenhle problém nemáte?
Inija: Ne, mladí lidé se připojují a začleňují.
Kachna: Tak to je opravdu skvělé. Mám tady poslední otázku, jak si myslíš, že jste vnímáni jako následovníci pohanské Romuvy v běžném životě? Protože když já řeknu například v práci, že jsem pohanka, odezva nebývá vždy vstřícná?
Inija: No, to je zajímavé. Dělali jsme si psychologický výzkum mezi mladými lidmi, křesťany. Chtěli jsme od nich zjistit, jak se staví k netradičním náboženským skupinám jako je Romuva a jiné pohanské skupiny. A vůči Romuvě měli nejvíce vstřícný a pozitivně otevřený postoj. Mladí lidé si přichází pro nejrůznější požehnání od Bohů, požehnání pro děti. A třeba já jsem za tento rok oddala už 50 párů. A to jsou lidé, kteří nejsou členy naší komunity. Jsou to lidé z vnějšku, kteří mě požádají o oddání. Naše svatební rituály jsou obvykle velké. V kruhu kolem ohně stojí 40 až 50 účastníků, kteří jsou součástí rituálu. A i když se může stát, že ne všichni, kdo přijdou svatbu nebo požehnání vnímají pozitivně naše náboženství, jejich účast toto vnímání obvykle změní.
Kachna: Myslím, že je opravdu krásné, že jsou rodiče a prarodiče ženicha a nevěsty ochotni účastnit se pohanského svatebního rituálu.
Inija: Mám za tento rok jeden příklad, kdy jsem dělala rituál pro pár, který se rozhodl právě pro naši ceremonii. A jedna z babiček přiznala, že silně bojovala proti tomu, aby její vnučka následovala Romuvu. Ale poté, co zažila osobně rituál, řekla, že je velice šťastná, že jsou součástí právě této komunity.
Kachna: To je opravdu krásný závěr našeho rozhovoru.
Inija: Podle mé zkušenosti je důvod, proč se lidé vydávají naší cestou, že hledají kořeny. A v Romuvě vidí litevské tradice, zvyky a naši duši, která je tady nejen viditelná, ale i dobře uchopitelná.
Kachna: Opravdu Ti moc děkuji za Tvůj čas a vstřícnost. Máš na závěr nějaké poselství pro pohany v Čechách?
Inija: Žijte v harmonii s ostatními lidmi, přírodou, s Bohy a s předky!
Jedním z největších vzorů v našem úsilí o registraci Sněmu pohanských obcí jako státem uznané náboženské společnosti je pro náš přípravný výbor bezesporu Polsko. Zeptali jsme se proto Rodzimy Kościół Polski (Polská církev Rodné víry), státem uznané polské pohanské církve, jak se jim na jejich cestě za zrovnoprávněním pohanství v očích polské legislativy dařilo a co jim jejich konečný úspěch přinesl za nové výhody a možnosti.
Moc Vám děkujeme za čas, který jste si na nás udělali. Začněme proto hned otázkou, která nás jako přípravný výbor Sněmu pohanských obcí trápí nejvíce. Jaké byly hlavní překážky při registraci vašeho náboženského sdružení?
K registraci RKP došlo v roce 1995, kdy se po změně politického systému v Polsku výrazně uvolnily předpisy týkající se registrace náboženských sdružení. V té době nebyla registrace sdružení velkým problémem. V současné době je však naopak registrace sdružení ještě obtížnější než byla tehdy. Minimální požadovaný počet členů byl zvýšen na 100 a registrační orgán Ministerstva vnitra a správy (MSWiA) používá techniku odrazování. To znamená, že vědomě násobí problémy týkající se ustanovení v předložených stanovách. A to i v případě, že jde pouze o změny stanov. Registrace nového sdružení by byla aktuálně velmi náročná.
Pak chápeme, že jste rádi, že se Vám podařilo využít vstřícného uvolněného období. Jak se Vám vlastně podařilo dát lidi dohromady a namotivovat je k činnosti?
V roce 1995 byl požadavek na shromáždění potřebného počtu členů mnohem nižší než dnes a v té době to nebyl zásadní problém. Dnes je však požadováno 100 osob. Problémem nyní ale není ani tak počet shromážděných lidí, ale skutečnost, že tito lidé musí ochotu zaregistrovat nejen náboženskou společnost, ale i samotné své členství v ní potvrdit notářským zápisem. Posledním registrovaným svazem s tímto počtem členů tak byl Svaz slovanské víry, jehož činnost však v současnosti bohužel neevidujeme.
To nás přivádí na myšlenku, byli jste vždy jen jedna náboženská skupina, nebo jste se spojili i s jinými skupinami?
Ještě před registrací se RKP kvůli sbližování názorů spojila se skupinou Posvátný kruh uctívačů Swiatowida. Více informací o tomto tématu najdete zde: https://rkp.org.pl/historia.
Mohli byste shrnout, co vám registrace náboženské společnosti přinesla pozitivního? A měla podle vás i nějaké negativní dopady?
Pozitivní je především to, že svazek získal právní subjektivitu. Pokud jde o negativa, sama regitrace negativa nepřinesla. Stále je ale velmi náročné prosazovat požadavky, na které máme ze zákona nárok. V praxi je rovnost náboženských sdružení před zákonem v Polsku stále daleko od teorie. A to samozřejmě zejména v případě těch náboženských skupin, které jsou v současné době v Polsku u moci. Tam, kde se katolická církev nebo jí podřízená sdružení mohou spolehnout na přízeň úředníků a četné dotace, nemá sdružení rodné víry prakticky žádnou šanci. Pokud si členové RKP sami nezajistí odpovídající finanční prostředky na realizaci svých cílů a kulturně-vzdělávacích projektů, jsou všechny programy, ve kterých se teoreticky můžeme ucházet o dotace, v podstatě mimo náš dosah. Jednou z hlavních příčin toho je i fakt, že naše vláda nemusí uvádět, jaká konkrétní kritéria při hodnocení předložených projektů používá.
Jakých zákonných výsad, které mohou využívat náboženská sdružení, se vám tedy skutečně podařilo využít?
Jsou to především daňové úlevy pro členy a možnost nákupu pozemků pro naše sdružení. Díky registraci se nám podařilo zakoupit pozemek pro účely našich náboženských obřadů a plánujeme i jeho další rozšíření.
Spolupracuje RKP v současné době i s jinými náboženskými sdruženími v Polsku nebo ve světě? A pokud ano, jak tato spolupráce probíhá?
Polsku působí v zásadě dvě registrovaná sdružení rodnověří – Rodzimy Kościół Polski a Związek Wyznaniowy Rodzima Wiara. V minulosti existovaly pokusy o dohodu a spolupráci mezi nimi, ale bohužel přílišná současná extrémně pravicová politizace ZW RW znemožnila naše další vzájemná jednání.
Děkujeme vám za váš čas a poskytnuté informace a Bohové s vámi!
