Romuva, rozhovor 27. září 2022
Organizace Romuva, o které bude dnešní článek, působí zejména v Litvě a navazuje na živou tradici pobaltských pohanských náboženství. Oficiálně se k ní hlásí 5100 stoupenců (sčítání lidu 2011), ale lze předpokládat, že počet následovníků je daleko vyšší.
Romuva uvádí svou nepřetržitou činnost od doby nedatované až do roku 1387, ve kterém na území Litvy proběhla násilná christianizace. To z Romuvy činí nejdéle oficiálně a zmapovaně působící evropskou pohanskou tradici vůbec. Během středověku a novověku Romuva existovala v utajení a na povrch se dostala postupně opět s nástupem doby evropských národních obrození. Ve 20. století pak již živě probíhalo obrozené hnutí litevského pohanství, které však bylo v roce 1940 pozastaveno nástupem II.světové války. Po válce byli stoupenci Romuvy bohužel pronásledováni v Litvě připojené k Sovětském svazu, svou živou víru si však udrželi i přes deportace do pracovních táborů a popravy. V 60. letech (1967) stoupenci obnovili tradici pod vedením Jonase Trinkunase, který se o oživení nejvíce zasadil a začali pořádat veřejné rituály, a to i přes nátlak KGB. Naplno pak mohli začít s budováním komunity do její současné podoby po vyhlášení nezávislosti Litvy, které proběhlo v roce 1990.
Od roku 1992 funguje Romuva jako komunita starověkých pobaltských náboženství, jejich právní status je pak jako ekvivalent zájmového spolku. Ani po třiceti letech působení nebyli registrováni jako oficiální církevní organizace Litvy dle jejich Zákona o církvích (o registraci žádali 2018). A to navzdory faktu, že Evropský soud pro lidská práva určil v červnu 2021, že litevský parlament poškodil jejich právo na udělení registrace. Situace se však doposud nezměnila.
Svojí věroukou navazují na tradice a folklór Litvy. Jejich největší výhodou je, že mohou čerpat z nepřerušené linie a písemných zdrojů, které se zachovaly díky pozdější litevské christianizaci. Jejich kněží a kněžky jsou nazýváni krivis a krivé a pečují o své stoupence jak při náboženských svátcích kola roku, tak v událostech rodinných a praktických. Konají ochranné a žehnací rituály dětem, svatby, pohřby.
Přinášíme vám rozhovor se současnou velekněžkou litevské organizace Romuva Inijou Trinkuniene, psycholožkou, etnoložkou a folkloristkou, která vede Romuvu od roku 2015, tj. od smrti svého předchůdce a manžela v jedné osobě. Zároveň vede skupinu lidové a náboženské hudby Kulgrinda založenou v roce 1989. Skupina je často součástí ceremonie svátků.
Kachna: Děkuji, že sis na mě udělala čas. Přemýšlím o českém pohanství a řekla bych, že Romuva je pro nás v lecčems výjimečná. My máme germánské pohanství, slovanské, keltské, ale Romuva je, řekla bych, lehce exotická. Mohla bys mi krátce přiblížit základní pilíře víry v Romuvě?
Inija: Ano, máme několik pilířů víry. Jeden je, že svět je živý. Život neseme v sobě, v přírodě, ve stromech a dalších věcech, které nás obklopují. A toto je třeba respektovat. Takže první pilíř je být respektující vůči životu.
Dalším pilířem je, že svět je harmonický. Tato harmonie je základním řádem, ale není trvalá a je potřeba stále pracovat na její obnově. Je to povinností každého, se snažit dosáhnout harmonie a řádu a udržet je. Máme pro tento stav speciální slovo Darna.
Další, co je velmi důležité a je třeba to zmínit, je respekt k našim předkům, jsme jim oddáni. Přinesli naši existenci, řeč, zemi, a tak je máme stále na paměti ve víře jednotlivců, v rituálech.
Těchto několik věcí jsou pilíře víry, kultury a rituální praxe v Romuvě.
Kachna: Když jsem se připravovala na náš rozhovor a četla jsem si o Romuvě, došlo mi, že jsou tady jak propojující principy, které jsou i v západním pohanství – třeba kultu předků, ale i odlišnosti – třeba prvek harmonie Darna, který může působit v důsledku až skoro monoteisticky. Tak mě napadá otázka, jestli třeba tyto prvky byly dříve, v předkřesťanské době, přirozenou součástí všech pohanských náboženství a my jsme na ně už pouze zapomněli, nebo je to specifikum pouze pro Romuvu?
Inija: Nejsem si jistá, jestli správně chápu Tvoji otázku. Co chci říct je, že máme opravdu obrovské, bohaté dochované dědictví. Ale na otázku, jestli princip Darna byl v době před christianizací, ano. Určitě to bylo součástí v předkřesťanských dobách. Lidé na vesnici si tuto víru udrželi od pradávna až do 21. století.
Kachna: Tak to je úžasné. Co vím, Litva je ale silně křesťanský stát, že?
Inija: Ano, ale je to v zásadě deklaratorní vyjádření. Většina lidí jde do kostela 3x za život. Ke křtu, kvůli oddavkám a potřetí k pohřbu. Takže takové je jejich křesťanství. Je patrné, že křesťanství tady v zásadě vedlo k ateismu.
V předkřesťanských dobách měli lidé posvátné řeky, potůčky, háje, lesy, to byla víra našich předků. Pak přišlo křesťanství, tato posvátnost byla zapovídána v kostelech a z lidí se v zásadě stali ateisté bez potřeby živé víry.
Kachna: Řekla jsi, že křesťanství je pro Litevce v zásadě maska, protože jsou přesvědčení, že se od nich prostě očekává, že budou křesťané. Ale pořád to vypadá, že křesťanská církev má velký vliv na každodenní život a politickou situaci v Litvě.
Inija: Ano, křesťanství má vliv na politiku, ale nemyslím si, že má vliv na každodenní život. Asi nejpatrnější to bylo, když jsme se my, Romuva, chtěli registrovat jako státem uznaná církev.
Kachna: Ano, chtěla jsem o tomto tématu později mluvit, ale když jsi to sama otevřela… Váš příklad je pro nás opravdu nesmírně zajímavý. V České republice naštěstí není vliv křesťanství tak silný, takže neočekáváme tak silné obstrukce při naší registraci. Ale mohla bys krátce nebo i podrobněji, to nechám na Tobě, popsat, jak probíhala vaše cesta k registraci?
Inija: V roce 1990 Litva získala nezávislost. V roce 1992 jsme registrovali naší komunitu jako náboženskou organizaci. Navzdory „válce náboženství“, která u nás stále je, máme třicet let právní status. Ale jsme aktivní samozřejmě mnohem déle, byli jsme i v dobách, kdy nebylo možné udělat jakoukoliv oficiální registraci. Protože komunismus velmi viditelně potíral všechna náboženství.
Po pádu režimu a vzniku samostatné Litvy byl vytvořen Zákon o církvích (1995), který náboženské organizace rozdělil do tří kategorií. Nejvyšší kategorie jsou křesťanské církve a abrahámovská náboženství (Islám, židovství…). Tato kategorie se nazývá „Tradiční státem uznané náboženské komunity“.
Další kategorie jsou „Netradiční státem uznané náboženské komunity“. Zde jsou netradiční křesťanské a neabrahámské církve. (Třeba Svědkové Jehovovi).
Třetí jsou „Netradiční a státem neuznané náboženské komunity“. Sem patří Romuva, nejsme církev.
S ohledem na tento zákon jsme mohli žádat o přesun Romuvy na druhou kategorii, a o to jsme také usilovali. Právě tehdy byl však ze strany křesťanské církve proti nám veden velký tlak na parlament, takže jsme stále v té třetí.
Kachna: Aha, my jsme se domnívali, že po rozhodnutí Evropského Soudu pro lidská práva ve Štrasburku jste byli zařazeni do žádané druhé kategorie?
Inija: Ne. Soud ve Štrasburku rozhodl, že výnos parlamentu směrem k nám nebyl veden správně z pozice legislativy a byl ovlivněn osobními postoji poslanců. Toto rozhodnutí soudu však nemá vliv na průběh naší registrace v Litvě. Rozhodně to automaticky neznamená, že dostaneme druhý stupeň.
Kachna: Takže to znamená, že budete znovu žádat?
Inija: Teď je situace taková, že se Zákon o církvích v Litvě mění a my uvidíme, co bude následovat.
Kachna: A poté? Co se změní, až budete v druhé kategorii? Budete z toho mít nějaké výhody, nebo třeba i peníze od státu?
Inija: Finance od státu nedostaneme. Budeme ale moci oficiálně platně oddávat. Takže naši členové se budou moct vzít v souladu se svojí tradicí. Také budeme moct být ve školách nebo vystupovat oficiálně v médiích, což teď nejde.
Kachna: Takže to je podobné jako u nás. Když porovnám vaší a naší situaci, v ČR je silné pohanské hnutí, ale je rozděleno do menších skupin, které spolu úplně dobře nespolupracují. Takže když se snažíme domluvit na oficiální pohanské církvi, v zásadě to vypadá, že to naši pohané ani nechtějí. Jak je to u vás v komunitě, jste více semknutí?
Inija: Ano, máme přibližně 24 – 25 skupin, které se organizují v rámci Romuvy po celé Litvě. A jsou tady i další pohanské skupiny, zejména v na západě Litvy. Ale Romuva je nejsilněji zastoupena. Máme kněze, organizujeme velké rituály.
Kachna: Máte chrám?
Inija: Máme malý chrám v jedné vesnici.
Kachna: Takže Romuva má svůj chrám, o tom se nám ani nezdá…
Inija: Ano, máme soukromý chrám na našem soukromém pozemku.
Kachna: Četla jsem, že hnutí Romuva následují i lidé v Kanadě, USA nebo Skandinávii. Máte s nimi vybudované vztahy?
Inija: Ano, máme. Ale kvůli covidu jsme nejvíce v kontaktu online, ne osobně.
Kachna: A vidíte, že se Romuva šíří a roste?
Inija: Ano, lidé se připojují. Ukazuje se, že více a více lidí si vybírá živá prastará náboženství.
Kachna: Když se bavíme o zvětšování pohanské komunity, narážíme na problém s mladými lidmi, kteří když se připojují k náboženským skupinám, tak je celkem složité je organizovat a aktivně začlenit. Jak to vnímáš, vy tenhle problém nemáte?
Inija: Ne, mladí lidé se připojují a začleňují.
Kachna: Tak to je opravdu skvělé. Mám tady poslední otázku, jak si myslíš, že jste vnímáni jako následovníci pohanské Romuvy v běžném životě? Protože když já řeknu například v práci, že jsem pohanka, odezva nebývá vždy vstřícná?
Inija: No, to je zajímavé. Dělali jsme si psychologický výzkum mezi mladými lidmi, křesťany. Chtěli jsme od nich zjistit, jak se staví k netradičním náboženským skupinám jako je Romuva a jiné pohanské skupiny. A vůči Romuvě měli nejvíce vstřícný a pozitivně otevřený postoj. Mladí lidé si přichází pro nejrůznější požehnání od Bohů, požehnání pro děti. A třeba já jsem za tento rok oddala už 50 párů. A to jsou lidé, kteří nejsou členy naší komunity. Jsou to lidé z vnějšku, kteří mě požádají o oddání. Naše svatební rituály jsou obvykle velké. V kruhu kolem ohně stojí 40 až 50 účastníků, kteří jsou součástí rituálu. A i když se může stát, že ne všichni, kdo přijdou svatbu nebo požehnání vnímají pozitivně naše náboženství, jejich účast toto vnímání obvykle změní.
Kachna: Myslím, že je opravdu krásné, že jsou rodiče a prarodiče ženicha a nevěsty ochotni účastnit se pohanského svatebního rituálu.
Inija: Mám za tento rok jeden příklad, kdy jsem dělala rituál pro pár, který se rozhodl právě pro naši ceremonii. A jedna z babiček přiznala, že silně bojovala proti tomu, aby její vnučka následovala Romuvu. Ale poté, co zažila osobně rituál, řekla, že je velice šťastná, že jsou součástí právě této komunity.
Kachna: To je opravdu krásný závěr našeho rozhovoru.
Inija: Podle mé zkušenosti je důvod, proč se lidé vydávají naší cestou, že hledají kořeny. A v Romuvě vidí litevské tradice, zvyky a naši duši, která je tady nejen viditelná, ale i dobře uchopitelná.
Kachna: Opravdu Ti moc děkuji za Tvůj čas a vstřícnost. Máš na závěr nějaké poselství pro pohany v Čechách?
Inija: Žijte v harmonii s ostatními lidmi, přírodou, s Bohy a s předky!
www.romuva.lt